Pochmurná rovina, rozpjata do dáli,
smutek má hřbitova, mrazný klid němý!
Sporé jen bodláky choré se ujaly
na šachtách ohromných v písčité zemi.
Oráči v práci ni okamžik nelení,
spoceni zrývají vzdornou tu hrudu,
ale jen kamení, nesčetné kamení,
hořkou je odměnou práce a trudů.
Kdysi – jak žebračky vztažená dlaň –
o lepší úrodu nebesa prosila
pro děti hladové chudá ta pláň.
Úrodu... Hrozná bouř počala hřměti
rovinou. Zlá tak bouř doposud nebyla.
Smutná pláň prosákla krví svých dětí.