Hle, všude, všude před očima
se žito vlní do daleka,
jak cudnost hrdá stojí zpříma,
zvědavě na svou kosu čeká.
Změť klasů slehlých teskně jímá
tvé zraky časem – postel měkká,
kam klesla perutěma mdlýma
kdys láska, jež se světla leká.
A jak by rostlo obilí
pro všecky – život tvořili
zde lidé vášní opilí.
Ať pak ten život žebrá třeba
i o tu malou skyvu chleba,
co ji zde tělem zničili...