On rozerval mi srdce. V mukách kdys
já slyšel jeho výklad o soucitu,
o lásce, stejně velké k lidem všem.
Já nahléd v sebe, poznal tíž své viny,
já trpěl, dnem i nocí neměl stání.
Až jednou – o samotě potkav jej –
jsem tázal se: „Co, Pane, činit mám,
bych spasen byl? Mám převeliké hříchy!“
Tu Kristus, dlaň mi vloživ na rameno –
děl s láskou: „Synu, hleď se z hříchu káti!“
Pokání hrdosť moje schopna není!
Já zkoumal nitro, moje svědomí
je štváno ďábly. Pro mne není spásy!
Pokání hrdosť moje schopna není!
Však zasadit si ránu nejhlubší
mé srdce může, sebe samo zdrtit!
On povleče dnes kříž svůj ku Golgatě,
na bedrách, bičů hřeby rozšlehaných,
na bedrách, vysílených mučením –
vím – půjde se vznešeným, velkým klidem,
však zmožen mdlobou, k zemi klesat bude –
a já jej kopnu! Oči naše střetnou
se v okamžiku tom – z mých vyčte Kristus,
jenž proniká vše naskrz – vyčte v ráz:
že ranou tou chci jen své utrpení,
nejhlubší, nekonečné utrpení!
Tou ranou srdce ve prach rozdrtím,
své utýrané oči zbavím spánku:
ty budou ránu onu věčně zříti,
štvát budou věčnou trýzní duši mou!
On dokoná svá muka do večera –
má muka přes hrob, přes hrob hlodat budou!
On rozerval mi srdce. Jemu patřím.
Však musím na vždy nést tíž utrpení!
Mučedník plný lásky. Já jej kopnu.