Ubíhá život jako sen,
chtěl’s zvrátit světy v jeden den,
a nad tebou se směje čas:
„Nuž pospěš hochu – den je zas
a chutě k práci, k dílu!“
A člověk zdvihá chabou leb,
jde znova v boj za trpký chléb
a všechno letí kolem kol:
pláč, radosť, smích a stesk i bol
a dává k práci sílu!
A bouří život jako běs,
má v klínu bídy steré děs,
smrt dýchá v každý kroku sled,
tam člověk padá, tu zas hned
a člověk při tom zpívá!
Do skřeku strojů, v práce hluk,
kde tisíc vzdechů, tisíc muk,
kde bída vráží v srdce hrot
a v čelo dýchá horký pot,
se dere píseň snivá...
Uprostřed práce v duše mír
ti myšlének se dere vír,
co bylo a jak bude dál
a štěstí nový ideál
se v nitru chorém tvoří...
Jest světlo všude – samý květ,
jak smavý máj by v duši slet’
a tisíc růží kolem sel
a filomel nad hlavou pěl
v lem červánku, jenž hoří...
To odkaz z ráje – Boží dar,
když všechno padá v bídy zmar,
tu naděj v Boha trhá mrak
a uslzený lidský zrak
zas zírá vzhůru k nebi!