Zemřelo dítě sochaři – do ruky dláto vzal,
anděla sochu dítěti na hrob by vytesal.
V kámen jak tvrdý udeřil, ruka mu klesla zpět,
mrtvého děcka obraz zřel – lilije zvadlé květ.
V rakvičce zřel je ubledlé – šatečků sněžných běl,
potřásl hlavou, dlátem dál v utvrdlý kámen hřměl.
Prsa se dmula, hořel zrak, kámen se živnout zdál,
k nebesům anděl kamenný perutě malé pjal.
Jako když z šedých mlhovin nebes se noří zjev,
jako když z dáli stále blíž jásotný zvučí zpěv,
mohutní, sílí, roste víc – akkordem mocným zní,
do duše padá, probouzí ozvuky ráje v ní:
z kamene spousty nořil se v každičký dláta ráz,
postavy známé milý zjev, tvářiček dětských jas...
Poslední dláta údery – poslední dláta tes,
s jásotem sochař v obětí kamenné sochy kles’...
Znícené oko zaplálo v nadšení svatý žár:
Uměním nazpět zavolal – smrt co mu vrhla v zmar.