Kol ticho mrtvé dřímá, nemluvné – – Jen vítr časem tu žalostně kvílí v půlnoční chvíli, v tom koutě lesním, stichlém, zapadlém,
v němž čtyři zdi jen rozpukané sklánějí se k zemi, a na nich suchý netřesk uschlé hlavy týčí, a ze štěrbin se šedý dere mech, a ze všech koutů shnilá plíseň čiší,
ta plíseň listí zašlapaného – Toť vše, co zbylo z lesní kaple. Kol ticho mrtvé, mrtvé, nemluvné – – Jen vítr časem tu žalostně kvílí
v půlnoční chvíli... Kde je ten kněz, jenž sloužil mše tu svaté za hříchy lidí dávno zesnulých? Kde lidé jsou, již klekali tu kdysi
a čelem bili o zem v extatických chvílích a hlasem proráželi klenbu kaple tu klenbu kaple i klenbu nebes,
jak lkali tu o Boží smilování? Ó marná otázka – to bylo dávno, dávno – – to bylo dávno... však teď? Kol ticho mrtvé, mrtvé, nemluvné,
jen vítr časem tu žalostně kvílí v půlnoční chvíli – Vše divně tak tu smutné, zmrtvující v tom koutě lesním, ztichlém, zapadlém,
v němž čtyři zdi jen rozpukané sklánějí se k zemi, a na nich suchý netřesk uschlé hlavy týčí a ze štěrbin se šedý dere mech, a ze všech koutů shnilá plíseň čiší,
ta plíseň hříchů lidí dávno zesnulých – Toť vše, co zbylo z lesní kaple. Ó rány bolestí, jež srdce lidská zryly, ó šerý smutku duší vyprahlých,
ó vůně zármutků, jež ze všeho jen zbyly – ó vůně zármutků, ó rány bolestí, ó smutku duší! Vás nikdo nezničí než velký Bůh! Ó kouzlo nadějí, jež srdce lidská křísí,
ó šťastné snění duší nadšených, ó blaho illusí, jež zlatí proudy žití – ó blaho illusí, ó kouzlo nadějí, ó šťastné snění! Vás nikdo nevzkřísí, než velký Bůh!
Kraj široký. – Kam oko dohledne jen sníh a sníh, jenž bílým žárem hoří, jak slunce hází přímo v poledne své bíle paprsky jak proudy stříbra žhavé
na spící pole. – Z dálky hory noří jak obři mystičtí svých temen kštice tmavé, svých temen kštice v matnou bělobu, v niž steklo všechno. – Jenom stromů řada,
jež stuhy šedé vzala podobu, tak divně kontrastuje s mořem bílým – jak v saních jedu sněžná přes lada – s tím mořem sněhu nehnutým a bílým.
Vše klidno, mrtvo... Nikde zvuku... Nikde ruchu... jen srdce hoří mi v tom ostrém, zimním vzduchu tím touhy žárem bílým – za tím vším, kam cílím... Jak plamen vzplálo... a zas klid... zas mrtvo všude...
zas srdce usíná v tom bílém, zimním vzduchu. Ó kéž už usne na vždy – potom dobře bude!
Cookies on Poetry Cove