Zda viděls kdy matku zšedivělou
prací a drsných bolestí knutou
modlit se tiše v koutě kostela,
na jehož oltáři zlatém pyšný bůh sedí,
za spásu padlého syna?
Modlitba, slova, chrámové ticho
jí na chvilku dají zkonejšení
a jde domů připravena znova strádat,
hříšného syna otročit vášním.
Krev krve její stokráte ji raní,
a ráda mu slouží přec –
kolik matek, kolik podlých synů?!
Zda viděls kdy ďábla, fenu zlotřilou,
odrudu zvrhlou lidského kmene?
Odvrať se, věřit nechtěj! a přec – – !