Zavřeštěla harmonika – a on zpíval
o jiskrách v hrdýlku slavičím,
zamručel na svět jeden filosof – a on zíval
s vesmírem hrdlem bulíčím,
moucha zhynula – on zmíraje hlavou kýval.
A pěl tak něžně, bouřně, hrozivě zas;
jak voda když mluví, jako hrom z dálky,
přívalem zuřící války,
a míchal krev a mlíko, krásu, hlad a květy, mráz.
On druhý Šimon. A boha v papír tahal
zneuznán, v srdci svém genius, velikán,
kdo za to, že zouvák chyt, po lyře když sahal.
Umřel a pohřben jest s žalným naříkáním,
dali mu desku, a do nebeských vešel bran.
O my, my všichni, kteří jdeme za ním – –!!