Závratnou končinou, houštinou lesů
dral jsem se horečně vzhůru,
po pěšinách ještě chodce jsem potkával
a dál už sám směrem jediným,
kde kýžený cíl, světlo se zjeviti mělo.
Už mýtina z dálky svítí,
už vidím, jaké štěstí!
Bez dechu nazírám
v jedincův účel.
Hladká mýť, rovná, cementová,
a prázdná, prázdná!
Ah! tam uprostřed – sfinx?
Takový malý človíček,
kamenný, nízký, vytesaný.
Takový človíček docela malý.