Nad propastí nad bezednou slunce zmírá, hvězdy blednou, spatřiti vás ještě jednou, rozskočí se hruď.
Živote můj, hasneš bledý, dýchám tebou naposledy, sbohem buď! Co již upomínek sletlo
s pohoří mých dnes! Ze tmy hledím v dálné světlo, znova kvete, co kdys kvetlo, luh i les.
Život trudný, pracný, pilný, a přec jarý, zdravý, silný, mládí, vášeň, zmar i zdar, dokud tělem krev se vlní,
rozkoší žít, srdce plní, blaho oči neoslní, rád jsi mlád i stár! Práce řídí štěstí lidí,
vede osud, v temnu vidí, formou klidní vír, úsilovnou naší prací Mamon bůh se s trůnu skácí
lidstvu v mír. Srdce mé, ó ztiš se, bouře ztiš! Ženo, děti, neuzřím vás již! Černým dolem černá voda teče,
jím se řada žlutých domků vleče, štěstí mé tam bloudí okolo, k ženě bezradně se děti tulí, žena zoufá, hledím na ně z důli,
mrtvý napolo. Noc či den? A kolik dní již bylo? Kolik se těch hochů zachránilo? Žiješ, myslíš, vše se zatměje,
zablikneš jak kahance lesk malý, nejtemnější temnota tě halí! – Ani klepu ani rány z dáli, marná naděje!
Slyším zvonek cinkat dolem, rozplynu se v horách kolem, kde jsem žil i mřel. Krásnější hrob nenajdu si.
Bludný kruh, v nějž každý musí, kdo mžik bídy světa zkusí, již se otevřel. Jak je slabý člověk v smrti!
To vědomí konce drtí, čekáš blesk. Zda neudeří? Musí! Člověk chvíle měří, věčnost soudí, v čase bádá,
konec, nic pak, dobře hádá, ale věří, věří! Ať se připozdívá, smráká, stará síla vzhůru láká
v nový život ve mně. Všechno, co životem žilo, slunce k světlu vyvábilo z klínu matky země.
Sladká nevědomost v prvním mládí, vzlet a touha, kdy jsme měli rádi, plné tvůrčí snění, přišla bída, starost, cit se ztrácí,
obraz se jen na okamžik vrací, rozum převlád’; život je jen v práci, v utrpení! Utrpení bolí pouze chvíli,
utrpení omlazuje, sílí, osvobozuje, učí se smát, učí umírat. V smrti pálí každá cizí rána,
chce být uzdravena, zažehnána, spraven každý omyl, kde jste, komu jsem kdy přitížil, komu jsem kdy křivdil, ublížil,
komu srdce zlomil! Nejsem v šachtě, po volné jdu pláni, prostřed řeka běží, žeň se sklání, blažený jdu, tichý, v usmívání,
nebe nade mnou, duše září, u vědomí svítá, sama ke mně tajemství jdou skrytá, od počátku věků světům vrytá
v symbolů řeč jasnou, vzájemnou.
Cookies on Poetry Cove