Zástupové přicházeli na poušť
a sbírajíce kameny pojídali je.
Mnozí chodili ke stanům bohatých,
a tito odháněli je knutami, a měli hlad i otroci.
Jedl kamení, kdo hladověl.
I zdvihlo se a vzkřiklo veškeré množství:
„Práci! Chleba! Jíst!“
Král pouště vyslal na ně větry a bouře,
když pak ty přišly, padali přemnozí.
A nepadl mor na bohaté,
a nezatmělo se slunce,
a nezdvihal chudák spravedlivé pěsti. –
Spravedlnost kráčela po nebi a zemi
a byly šlépěje její krvavé.
Ta poušť, to poslední její sousto!