Zas slova divná mi povídáš!
Ne! přitul se ke mně, do očí hleď,
ručku mi měkkou dej – kde ji máš? –
tak! a nyní chci odpověď:
viď, že se nehněváš?!
Víš, tenkrát jak svítil nám měsíc náš
na pěšinku lesem domů ze vzkřísení,
a já ti takhle dal u kříže políbení –
viď, že se, nehněváš?!
A tehdy o pouti, ta píseň, však ji znáš,
víš, tam vedle na zahradě v trávě –
viď, že se nehněváš?!
A pak to robátko malé – ty lkáš?
No, zemřelo – neplač tak usedavě!
Viď, nuž řekni mi, že se nehněváš?!