Zářivé vločky krášlily zemi, spal keř a voda se hradila ledem, matné slunce stálo na nebi bledém a vrány krákaly nad kolejemi.
Vašíček s Baruškou mezi vrátky loučil se, na toulky obvyklé šel, pokřižoval se a k Barunce děl: „Ja-jako rytíř se vrátím zpátky!“
Chodil a chodil, až zabloudil do rodiště nebožky matky, nikdy tu ještě neprosil, nikdo mu nedal, všude ho hnali:
„Kde bychom pořád na žebráky brali,“ zasmál se, sklonil na pravo, na levo hlavu, po návsi hoši ho sněhem kulovali, požehnal rukou ječícímu davu
a na konci vsi na dvorek vešel malý, na prahu mumlaje do tance se dal a stěnu rukou křižoval: „Aj! tu je cesta k nebeské bráně –
požehnaný, jenž se bere ve jménu Páně! –“ Velibů Józa vyšel, s podivem na něj hleděl, „co tu chcete?“ – hned neodpověděl, v okenní rámec zabušil jen,
„já jsem ry-rytíř, to-to je můj hrad, koně! koně! ostruhy! – Hlad!“ Józa ho ze vrátek vyvedl ven. Váša zamířil k lesu, do polí.
Kol cesty vysoké, holé stály topoly, sněhové lístky na něj házely, [zde Maruška s Jiřím často se scházeli] na jasně bledém nebi hvězda zasvitla již,
na konci aleje kamenný byl kříž a na něm tělo viselo plvané, kleté: o vos omnes, qui transitis, attendite ac videte –
Na břeh vyšel kluzký a srázný, na podstavci sed’ a pytlíček obrátil, „mám hlad,“ a pytlíček prázdný. V zápisník připsal dva řádky.
Okolí tiché, pusté, pes v dálce vyl, koleje cesty leskly se v hvězdné záři, spasitel spal se zsinalou tváří, na blízku lesa chmurná hráz,
s nebes trůnu k zemi letěl mráz, se skuhravým větrem rovně běžel, opodál v brázdě zmrzlý zajíc ležel, mezi běhy hlavu zavinutou
a v ústech ještě trávu z meze žlutou, oko vytřeštěně v jícen smrti hledící. Vašíček vstal a šel zpátky k vesnici. Na kraji do dvora vešel, sed’ na práh, usínal,
„Barunko! rytíř – můj hrad – pojď!“ si šepotal, oko se zjasnilo, rysy zjemněly, „struna praskla – housle dozněly –,“ kdos v dobu tu nahoře řek’: Je tak líp!
Poznání stromu plodem je šíp! – „Nevědět nic! rytíř – koně – tvrz –“ ulehl, usnul a zmrz’. Pohřbili neznámého blízko zdi
na hřbitově ve vsi sousední, ve hlíně černé hlava snědá dřímala, hnila vedle děda. Po čase se zjistilo, že bláznivý ten rek
z Černav byl Nejlů Vašíček. Barušce řekli to, nevěřila, v sušírně nadále živořila, živoří už tolik let:
Vašíček prý jistě se vrátí zpět jak zlatý rytíř, vždyť slíbil jí to, a slzy jí vyhrknou, je jí líto, že nejde už, po cestě vyhlíží,
zda se již Vašíček neblíží, po cestě, kudy zašel kdysi. V okýnku látka krvavá visí.
Cookies on Poetry Cove