VYSTĚHOVALEC.

V svět nekonečna zve hvězd záře mdlá a syrá, kyprá země zvolna dychá, v step mlhavou ves ruská, zapadlá jak v matčin klín se ponořuje zticha.

Pták černý zakroužil tu nad řekou, pak vznesl se, plul v temnost dalekou. Na kraji vísky sedí před chatou muž silný na drvech. Tvář v dlaně kloní.

Oň pěkná žena s šatkou květnatou se opírá, tři děti kol se honí. Níž vedle stařík nuzný, krajan jich a noclehář, jenž přijel z dálné vlasti

a zemřít chce kdes u svých příbuzných, své vlastní i své země líčil strasti, z úst kouře obláčky se nesly snivě v mír zeleně, jíž měsíc kraje zlatil,

hlas trhaný zněl sklesle, zádumčivě, jak u toho, jenž navždy všecko ztratil: – Jsem z jičínského kraje, z Doubravan, teď Eichicht jmenuje se vesnice ta,

tam měl jsem statek rodný, tam žil leta, tam chtěl jsem vstoupit do pohrobních bran. Však jinak určil osud. V jeden věk nás ztrestal Bůh, nám věčné Amen řek’.

My žili v porobě vždy. Bylo zdání, že vzrostem znova silně jako kdys, tím klamem zpiti, v tom snu uhýčkáni jsme chabě mdleli v době šťáv a míz

a říkali si národ jarý, mladý, ač poddajná krev tekla lenivě, co zatím pohřmívalo hrozivě, co zatím nepřítel nás tísnil všady.

Těch pohrom řada – trapno vzpomínat a trapnější žít, když můj národ hnije. Tož nejprv země klesly v provincie, dán v posměch vlastní staroslavný řád.

Náš sněm byl mumií. A naše práva krok za krokem stát v hrobce pochovává. Však mezitím se za peníze z říše v smíšených obcích školy stavily

i v školkách děti matkám dávily ve jmenu kultury, jež byla výše. Ba za mlátičku v české obci ryzí si selští chámi školu brali cizí.

Kde továrna, tam drsná loupež dětí, kdo nechceš, táhni z práce, táhni z bytu, kde dráha, němčí volně, jistě v skrytu, kde doly, rýnskou hymnu slyšíš zněti,

kde panství, chudák divně jazyk láme, kde menšina, tam zašlápnout se dáme, kde na nivách děd oral slovanský, vnuk volkům žvatlá hlahol germánský.

Ó běda národu, jenž ztratil vůli, jenž zradil výboj, jehož proroci nám humanitu kážou, otroci, když třeba čelit násilí a zvůli;

v němž hmotným blahem energie padá, kde v lačný požitek kles’ cit a mrav, kde hříčkou větru povýšenců dav, kde v porobka se cvičí hlava mladá,

kde místo tuhých povah pevné kázně je krotká chamraď, sobecká, psí bázně; v němž tlachalové, prázdní estéti své cukrují si fráze pro děti

a kazí mládež, zrůdné nestvůry, vždy plní ethiky a kultury, vždy plní pokroku, vždy mužně slabí, odnože pně, vždy bezpáteřné baby.

Ó zdraví, sílo, mocná, krásná země! Jak zhynula’s! Kde tvůj je tvrdý lid, kde sebevědomí, kde pyšné témě? Je hrobem vše a dál jen mrtvý klid?

Tvá minulost tě nechránila zmatků? Kde obětavost životů a statků? Tvůj rozmach tvůrčí, ducha rozpětí že stihlo věčné, věčné prokletí?

Než dále vyprávět chci osud krutý. Kraj pro Němce kol hranic uzavřen. Nám státní jazyk dán a pruské knuty. Pak ze škol obecné nám zbyly jen.

I ty jsou zněmčeny. Však národ žije. Tož zakládány v zemi kolonie. Když poněmčení nešlo tuze s kopce, nuceně vyvlastněny celé obce

a právo občanské ten v státě měl, kdo přáním zvláštních sekcí rozuměl. Těch zákazů, jež česky mluvit brání! Pak zákon o nuceném stěhování –

Co utrpení, ústrků a ran se v těchto kusých rozpomínkách skrývá! Duch lidu uštván, ubit, udolán, jen kalné znamení, že žil, zde zbývá.

Kde cit a lidskost? Ztuhly, zvadly jsou. Moc silného tu zvítězila divá jak u zvířat ah! s vyšší kulturou, z níž teče krev, jež vztekle cení zuby,

neb zná jen spravedlnost vlastní huby. Můj první syn se zvrhl docela, tak milý hoch, já marně jsem ho bránil, mu domlouval a české knihy schránil,

řeč mateřská mu na rtech umřela, chtěl zabít jsem ho, drsná jeho dlaň mě omráčila, vyrazila zbraň. Syn druhý z bídy prodal se a muky,

byl duše měkká, hlava nestálá, jej proklel jsem. Tam žena zůstala a chová kmene ochořelé vnuky. Je po všem veta. Ze země jsem vyšel

za bratry svými. Dožiji tu rád, bych ještě přec, až budu umírat, zděděný praotců svých jazyk slyšel.