Osudnou záhadou věčnou mně souzená,
v bělosti ledovců siných zrozená,
rozletlá touhou nehynoucí,
co duším bolestným peruti zvedá,
bohyně řeky mi písně mé zpíváš,
mocnými proudy krve vroucí
do mého černého moře splýváš,
Vlaho snědá.
Prameny horské svou sílu mně snášejí,
vichřice ostré mé zoufalství zhášejí,
dávají hlas mně svůj hromový
bouře tvých rovin,
blahý mír břehů tvých vzdušné stromoví,
hloubky tvých zátočin, zákoutí křovin,
stíny tvých skal mám a chmury tvých hor,
sveřepých peřejů dravost a vzdor,
leknínů panenských ždání snivé,
hlubokých hladin dno mlčenlivé,
vášnivost kochati tajemství bledá,
Vlaho snědá.
Kolébán něhou hebounkých vánků
mořský car kraluju v stříbrném zámku,
naproti pluji ti s blesky a ve mrači,
ženich tvůj, ženo, odvěkou sudbou,
ze všech tvých sester tebe mám nejradši,
rozplesán nebeskou hudbou
rozkošně hraji si s lidskými koráby,
královnu vod vítám krásnou a smělou,
strašný můj hlas tebe blaženou přivábí,
v náručí pojmu tě rozechvělou,
letneme bystře vlnami živými,
zmítaní prudce žádostmi divými,
až tě, řeko má boží,
na měkkém uspím loži.