Skip to content
1874–1928

VIII. Vašíček Nejlů má sen.

Josef Holý

Minula léta. Děti neměli. – Hospoda vesnická kouřem se plní, sousedé mají tu zábavu hlučnou: Vášovi pít dává mlynář dlaní tučnou,

smích se mu tváří brunátnou vlní; Vašíček na povel přes hůl skáče, směje se, tančí, výská a pláče, zpívá, zas naříká, kleje a pije,

kokrhá kohoutem, vlkem vyje, žehná a káže, koktá a reptá, kantorem křičí, javorem šeptá, válí se, klečí, štěbetá, kopá,

až na konec z konve vody záplavu mlynáři vylije na hlavu. Vyhodili ho zpitého do příkopa. Byl večer. Vašíček v trávě tu leží,

plotem se kocour protáhne, běží vyhublý, prašivý, s páteří křivou, plný modřin, oko jedno hnisá, o Vášu se otírá, k němu se lísá;

Váša ho měkkou nakrmil skyvou, a rukou ho něžně pohladil: „Můj mo-mourku starý, kdes tak dlouho byl?“ Do pytlíčka na vrch ho uložil,

vstal a dal se k domovu lesem. Noc byla teplá, a dýchala děsem. Tiše šli, les za ně mluvil, vyprávěl a šuměl jim písní divnou, podivnou,

jak by je ukolíbat chtěl; vábil je v sladkou náruč svou, rukama hustýma k nim se skláněl, v uzounkou alej dolů k nim,

v srdce jim zvonil: bim, bam bim! ó co se těch písní už navyzváněl, jich nikdo si nevšim’, jen zem krytá vřesem. Noc byla teplá a dýchala děsem.

Teď písní lidskou les hral: jak s tvorem tvor se rval, ta veliká duše jak byla malá, jak bezhlavé ctili bohy a Krásu,

kdes za žití mořem hledali spásu a v srdci „cnost“ vládla neurvalá, když života bůh prstem jim kynul, jak zbodali ho, až zmíral a hynul,

jak jásala Lež v reji tanečním a kola se jim zlámala na úvoze a náhle jak stanuli přeuboze nad cílem padlým, zlomeným,

co chtít, co věřit, co smět, kde konec a vrchol, možnost, pravý svět, slza nad slzu, úsměv nad úsměv, vidění, skutečnost, pravda, zjev –

„prosíme, Pane! jsme slabí! my se třesem!“ Noc byla teplá, a dýchala děsem. Jak alejí k mýtině stezka se táhla, snivá zář luny po nich sáhla,

nesla je v plášti průsvitném, pavučinném – v jiném byli nebi a zas byli v jiném. Prostřed mýtiny jak klášterní sestra hruška stála. Koruna její pestrá

v stínu je schovala útulný chrám. Vašíček s mourkem usnuli tam.

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
VIII. Vašíček Nejlů má sen. · Josef Holý · Poetry Cove