Přišel z daleka skoro-stařec z umrzlých lesů, ledových rovin, s vlasy travinou žlutou, vlající, s očima, kmitaly severní září,
vlekl se strání v údolí tiše, dlouhými polibky líbal zemi. Zmateně před ním prchal tvor, hled jeho ranil palem vášní.
Opánky studené měl jako srdce, dechl a kvílely v okolí stromy. Byli, kteří padali před ním, ranění, smutní a šli za ním dál
nevolní, spoutaní, ale tím šťastni, dech jeho mrazivý slzy jim sušil. Viděli jiní, jak z vaku házel perly vzácné, chtivě je sbírali,
než perly teplem těl jejich masitých v štiplavé kapky se rozplývaly. Byli, kteří se naučili, chodu jeho, držení těla,
zvykům a ti šli oklikou, hlavu travou ověsili, zemi též líbali s rozpjatou paží, ubozí, vysoko chtěli stát,
duše jich hrobem byly bílým. Skoro-stařec chodil dál těkavě a nevšímavě, stín jeho plížil se za ním dlouhý
a dlouhým žehnáním žehnal zemi. V ty doby Vašíček vracel se domů; že zabil otce, nepochopil. V štěrbině sušírny hořela louč,
Baruška Sladká vzpomínala, – sladká jí říkali pro řeč táhlou, šišlavou, sladkou – Vašíček vešel. V kamnech tu doutnalo dříví,
v podkroví sípala meluzina, na lůžku nízkém plakali dva němí, a proč, nevěděli. Z okýnka touha skočila na ně,
ukojená se ztrácela v slzách. Neznámý bůh je tu sbližoval, novou jim knihu života psal, hřešili nevědomí, ve snu,
lidé ráje pod jabloní. V štěrbině blikala čadivá louč, pod krovy sípala meluzina, nezpíval pták, nekvetlo jaro,
noc byla studená, bez milování, a křídla boží vanula, šuměla lidským sněním, člověkem bídy, tvory bez poznání, šuměla poznáním,
oběti kouř přímo k nebi stoupal, nebe se v rozpacích usmívalo, kůry andělů zpívaly hymny, v žalu a rozkoši řekl bůh slovo
a slovo tělem se stalo.
Cookies on Poetry Cove