Včera jsem vzpomínal zas
na svou panenku zlatou,
po celý večer její zněl hlas,
a její hlavinku svatou
zářit jsem zřel, její krásný vlas.
Zase mě za ruku brala
jako tenkrát o naší pouti,
„vidíš ty zámky v oblacích plouti?“
tak mi povídala.
Opět jsem na chvilku za nima lítal
za zlatýma s mou panenkou v dál,
kde hvězdy svítily, kde nás měsíc vítal.
Když s bohem dávala, když rozplynout se chtěla,
tak teskno bylo mi, já prosil, zaklínal.
Ulétla má duše za ní celá.