Včelky se v hlavě mé rojí.
zmateně těkám u výš a v dol
s balvany myšlének v šíleném boji,
a nikde hladiny klid dokola kol,
duše má se bojí.
Chvěju se, hrozím se, úpím a sténám,
světla se štítím, lidí, v temno ubíhám,
a tmy se bojím, bojím sebe sám,
a klesám v tlamu Furiím a Fenám.
Co mě tíží, marně hledám stopy,
drtí v prach ta nekonečná nulla.
Slyš, ten šelest sladký! Blud! A nic mě topí!
Křičí ve mně cos, a křičí víc – –
to má duše tělo zula.
Bohem jsem, a nejsem člověk nic.