V záhyby lesa stín se vkrádá,
– les, toť je život můj –
pod každým kamenem žluté tělo hada,
rokle, sráz, vodopád co chvíli volá stůj,
a listí padá.
Mýtina bujná dřív, mladá
chřadne – má radost poklesá níž a níž –
na ni jak olova tíž
listí padá.
Nejvyšší dub dole! – smrt svou oběť žádá –
co to úpí, sténá, šumí suše?
Listí padá.
Už se můj úkryt, rybníček ztajený, kalí, má vnada:
už mně i na dno duše
listí padá.