Chci zazpívat si píseň jásavou, modrého oka píseň sladkou, políbení žár a tužbu krátkou, ozvěnu srdce prchavou –
motýlem na květu chvilku spočinout, chci šťávu lásky pít, pak zaletět v zahrady kout, tam zahynout,
mřít. Modravé oko, kouzelný hrad, v něj z daleka hledět vidinou, jak září zasvitá jedinou
a šeptnout si chvějně: mám rád! a hradní kde příkop se stromovím šeří, tam chvátat roztouženě, až mihne se postava kol nízkých dveří –
pod stinnými sklánět se keři k ženě. Lesem a studánkou hovořit živě, ve stružce u cesty sednout si sám –
ah! a zas na ni vzpomínám, do dna jí duše hledím tklivě, slzu bolu za ní posílám, když ptáčetem v mlhách se ztrácí –
bortí se krásných vzpomínek chrám, na oltář lásky těžký padá trám, jej zvrací. Do srdce flétny zvuk zní mámivý,
když luna stín dává z jasmínu loubí, jeden vzdech němý z hloubi, jeden výkřik odkudsi rušivý a flétna už naříká, kvílí,
pod loubím rozladu blesk švihne prvý a flétna už písní šílí, pod loubím lásky se šáteček bílý rdí krví.
Vozovou cestou lesní Vašíček šel ze vzdálené vsi; za křižovatkou tlupu potkal, tři malé děti s matkou, vzrostlou dceru a otce, na bedrách tlumok měl,
potulní lidé, rozedraní, Vašíček líně pozdravil, tváří si skoro nevšimnul ani, až na dceru pohled’ z nenadání
a s ní se zastavil. Nenesla nic (matka nůši měla vrchovatou), jen na rukou kocoura chovala, Váša ho pohladit chtěl, ona couvala
a zlostně si dupla bosou patou. Vašíčka kocour zaujal, chtěl jí ho mocí brát, prchala zpátky, za ní se hnal,
až stanula udýchána, zavolal: „Mu-musíš mi ho dát!“ Nechtěla, hádali se, on ho obdivoval: „Hehe! ten je hezký! a taky oči má!
Puč mi ho! Va-Vašíček ho pochová!“ – ,Heč! Teď se ti pod zástěru schoval! Ale na! Nes ho kousek teda! Ale za chvilku mi ho dáš!‘
A radostí Vášova tvář hoří snědá, v kapse pro kocoura chleba hledá: „Hamej! tu máš!“ ,Pojďme už! Jé! kde jsou naši?‘
a spěchali zpátky je dohonit. „Tudyhle jistě musili jít!“ ,Ne tudy!‘ a dívka se leká, straší, běhají tam a běhají sem,
Vašíček potratil chleba a koláče, pták zakroužil vysoko nad lesem, ona na zelenou usedla zem a dala se do pláče.
Vašíček ztrnulý zvíře v rukou chová, rady si neví, nepokojně se otáčí, ztracený chléb sbírá s koláči, těšit chce a nenalézá slova. –
„Neplač už! Tu ma-máš koláč a jez! A jak se, jak se jmenuješ?“ ,Baruška.‘ Šátek se s hlavy jí svez’, Vašíček ještě plačtivě hles’:
„Tu máš! Chceš? – Pojď se mnou k nám! My máme hezké stavení!“ Po chvilce za ruce se vzali a k Černavám vozovou cestou se dali,
pak pěšinou spěšně a znavení. V sušírně Vašíček Jirkovi vše povídal, na zemi lůžko udělali a žili životem starým dál,
Vašíček toulal se, Jirka hrál, někdy též Barušku s sebou brali.
Cookies on Poetry Cove