Šli spolu vážně. On bledý, dlouhovlasý,
ona sen bílé konvalinky.
V polích a srdcích bylo tolik krásy!
Jen v pozadí tměl se rozkaz od maminky.
Šli spolu vážně, mluvili o počasí.
On dlouhé kroky. Cupala maličká.
Smálo se vše kol plno jasu a lahody.
On hleděl před se, ona do vody.
Vrbovím šli. A nikde človíčka.
Pomněnky kvetly tu. Sehnula se.
Zvedla se zardělá,
jaro se chvělo v měkkém hlase:
– Hledáte ještě mou hvězdičku?
A do dálky roztouženě hleděla.
Dali si hubičku.