V duši mé kvílely labutě:
Kdy, má znejmilejší,
najdu tě, ach, najdu tě?
Chlebíček pro vezdejší
málo se ohánět znám,
po širém života jezeře sám
bloudím, jen rákosí slyší můj pláč.
Ručka, co sypala drobty mi,
nevlídně kyne mi: káč, káč!
Bloudím sám vodami němými – –
Čekám na ni život celý,
marně prosím, by mi o ní
kvítka, stromy pověděly.
Její slyším hlas, když zvoní
večer klekání tak tklivě,
do proudu když hlednu snivě,
oko její na mě kývá.
Myšlénky když divě vrou,
vždycky, když se v duši stmívá,
vidím děvu vysněnou.