V dálce obrys lesů dříme,
přes pruhy polí zelených kývá;
půjdeme – dusno opustíme –
kde volně se dýše, kde se zpívá;
starý je kout náš! tmavý! nevidíme!
Starý? ano! chudý podbělem kvete,
ale, bože! máme ho opustit,
máme v Neznámo jít!
a doma zůstanete.
Ty čtyry stěny úzké, nízké, holé,
divné kouzlo, divný stesk!
Oblohy taje! ó buďme dole!
Kochat se na květu rozvinutém,
ať dalekých lesů, pokladů, vábí lesk,
na květě podbělu chudém, žlutém!