„Hlava moje bílé sněhy,
tělo vyschlá blana trávná,
srdce plné touhy, něhy:
Kde jsi, kde jsi, milá dávná?“
„Utlučená, porobená,
zakřiklá se krčím křivá,
jenom ze sna volnost zpívá,
vodníkova divá žena,
mrtvá, ale přece živá,
na dně bahna utopená.“
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.