Usnula krajina celičká,
měsíc se pod plášť oblaku skryl,
políbil Venuši na víčka
a pil, tak dlouho pil – –
mně svítila jedna hvězdička.
Zas mi ten měsíc otřepaný
v mysl se dere a vane starou písní,
a hvězda má – ne! šedou pokryju ji třísní
a samoten na temeni stát budu štvaný.
Hvězda! ta planá vějička,
jež láká mudrce, o níž povýšenci pějí:
svítí mně čárná hvězdička!
V jeskyni, mech půjdu, pustý brloh feny,
s pramenem na skále psát budu epopeji:
Schází mně hvězda, schází mi oko ženy!