Tkvěl Osud ve vesmíru, nezměrným kyvadlem věků
bil v jeho stěny volné kladem v hloub, záporem v dál.
V něm jako fluid chvějný boží jen myšlenka vála,
čas, prostor nespoutaný v beztvaré prázdnotě stál.
Bůh věčný samoten snil tajemství minulých stínů,
čar světel budoucích a souladné útvary změn.
I bylo souzeno mu v rozpětí prasíly vroucí
o krásné sníti ženě tvůrčích dum rozkvetlý sen.
Kyv zastavil se němý, slastnou Bůh procitl vášní,
tam unikala kosmem vidiny mlhavá běl,
opojen kouzlem bludným, rozletem uchytil smavou,
jak políbil ji v bouři, uvadlou rozkoší zmdlel.
A láskou napojená vzúpěla po políbení,
jak hmotu v umírání v hvězdu ji mění sten,
z matčina smání, žalu drobní se tvorové rodí,
bol hvězdy zbledlé rodný volá bol v životný sen.
Mha bílá, zářící se vznášela odtělesněná
co bájný přelud jemný v daleko vesmíru tmou,
jí nových spojení žár, budoucích životů rozmach
neznámé tužby jarní stříbrné peruti dmou.
I probudil se Bůh a nevida u sebe ženy,
vábený stálou touhou splývat s ní v obnovný rost,
dát sněným tvarům bytí, jiskrou zas uletěl za ní.
Tak nekonečnost rodí světy a nekonečnost.