Znám květ zářivý, jenž v mračnech jenom bují,
mžikem rozsvítí a zanikne jak blesk,
v dálku oblačnou tam za ním poputuji
vytesknit svůj stesk.
Je vše marno, vím, však duše silně žádá,
nedočkavě již se chystá k rozletu:
blesk mne zapálí a v odevzdání ráda
zemru, odkvetu.
Květy bílé dva, ten prvý v tvůrčím snění,
s ohněm zavřeným ten druhý nad světem
věčně prahneme a dálkou odloučení
planě odkvetem.