Tak se sladce neviňoučká smála,
tak něžná, krásná jako z růže květ,
modré klopila oko, jakoby se bála
na něj, by se nezradila, pohledět,
a záře sluneční s ní vála.
On se topil zmámen, šílen v jejím jase,
oči zvedla, šlehla ho jak bleskem
s tou touhou bájnou v nich a němým steskem,
vykročil a stanul zase.
K zemi hled a peklo zřel tam plát,
zachvěl se, hled na ni, viděl ráje půl
v Rozkoši, té ženě vábivé, se smát.
Už ho má, už ho sítěmi ovívá.
Šel za ní jako vůl,
když k zabití chodívá.