Na tuchomské mýti
světýlka tam svítí.
Svítí jako ze zlata,
to malá nekřtěňata
nosí hořící chvošťata.
Šla tudy žena z práce domů,
rouhala se pánu bohu,
že málo vydělala.
Její děcko před ní pláče
a bludné světýlko skáče:
„Mámo, cos to udělala,
mě’s nekřtěné utopila.
Pojď a pokolíbej, pokoj,
ať já mám po smrti pokoj!“
Máma šla a pokojila,
nikdy se už nevrátila.