Šustělo hedvábí, vějíře, sál,
planula světla,
roj oček panenských zářil, se smál,
poupata pod nimi vzkvetlá
zvala dál, já se bál.
Oponou uzřel jsem všecko:
Hosty i ženicha všedních tahů,
a hle! tam prostřed vrahů
ubohé, prodané děcko.
Duše má letěla k ní,
náhodou oknem hledla,
posud ten hled mi duší zní
a chví se
jak záře měsíce zbledlá:
„Na věky se –“