Studentské staré péro mám,
boje a rozkoše se mnou prodělalo.
Černé a zhryzané, ošumělé,
rzi plné, lesklé uvnitř jen
jako má duše.
Často jsem prosou se brouzdal jím ztrhaný,
často ho odhodil zlostně –
Péro, tys šíj mou přímilo,
oheň dávalo čelu dávný.
Božský ti pěvců zápal schází,
jímž skály se kácí, jímž moře tiší se,
jímž davy zvedají hlavy z temna.
Pluhem jsi v těžké ruce rolníkově,
jímž vyprahlou zorává stráň.
A přec tě rád mám, duše má je s tebou!