Stará postel pod nebesy
měkká, mechem vystlaná,
dokolečka voní lesy,
suknička je zkasaná,
hlava skryta mezi vřesy.
Kos na jedli žárlivě hvízdá,
ňadra se v mechu bouřlivě dmou,
a už v kytku jedinou
těla se váží v teplu hnízda.
Kukačka kuká hodiny času,
hodiny míjí, těla nahá žárem hoří
a vzdechy se ztrácejí bez ohlasu.
A opět večer štěstí uteče.
Příroda tvoří.
Miluj, člověče!