Smrt a nic! Přec západ slavně hoří,
a hvězdy nadějí východu ševelí –
květy mrvu, mrva květy tvoří,
po radosti žel, po žalu veselí!
Smrt a nic! Ó hráze mé se boří!
Já rád tě měl, má hvězdo ze Sionu,
„za hrob až“, tak nějak znívalo to,
„sejdem se!“ Já nezoufal si proto,
„za hrob!“ já jsem doufal v chvíli onu.
Smrt a nic! Jsem tříska zlomená pěstí
drsnou a náhlou, kamenem zdrceným na rumech,
ruka má marně si cestu klestí
nad povrch zdvižená, padám hloub a hloub – –
Slyším cos, tvůj-li to vzdech?
Usque ad finem et ultra!