Skřivan se modlí, kvete bez,
po nivách zelených duše těká;
a z hlubin dole vstává Děs,
myšlénka každá se ho leká –
je mi tak divně dnes.
Modravé kvítko v rukou trhám,
jeho nevinnost mu závidím,
krok za krokem se zastavím
a v kalich duše hnus vrhám.
Zpěvavý hymnus hudl jsem k žití,
teď k skále jsem pusté přikován,
oběť němá v síti.
Skřivan se modlí, kvete bez,
a cíl je pochován – –
Je mi tak divně dnes!