Mám zahradu mrazivou, bělostnou,
šeřík je oškubán, sedátko bez drnu,
tajený koutek, tam růže na trnu,
mám zahradu světu nezvěstnou,
nízkou lávku, sedí na ní
bledá paní.
Prázdnota, nebesa šedivá,
holé a tenké sněti.
Když nahoře začne hřměti,
sestoupím, žena mi zazpívá.
Dokola mlha nekonečná,
u bran zahrady
medusy postava věčná.
Kmitají blesky dnes, padají rány,
oštěpy rozumu polámány,
krev ssají sobci krutí.
Tam žena má čeká snivá,
sejdu k ní, píseň zapomenutí
tak krásně zpívá.