Na pelest sedla, ruku mu brala,
tesklivá slova mu povídala,
tak smutně za hrobem píseň zní.
Obrátil tiše hlavu k ní.
Proč jsi mě vyvábil, hochu můj?
Proč kalíš jasný západ svůj?
Slyšela jsem tě až hluboko v hrobě,
od věků osudem určená tobě.
Vím, že jsi litoval, zoufalý byl,
když jsi mě náhle opustil.
Vím, že jsi dal své štěstí za to
proklaté, krvavé, truchlivé zlato.
Dlouho jsem plakala v božím domě,
čekala, že se vrátíš pro mě,
čekala divy a věřila v ně,
životem žila posledně.
Z hladu mě prodali rodiče milí
tlustému starci za obilí,
v bohaté kleci si mě choval,
krmil mě, strojil mě, otravoval,
dušička vzletná, krásou vždy nadšená!
Bídná jsem byla, ubohá, ztlačená,
až přišla volnost mi dáti
zrodu a zániku věčná máti.
Teď je mi blaze, hochu můj,
zapomeň, nemuč se, nelituj,
se mnou pojď v kraj blízko daleký,
bude nám dobře na věky.