Šel domů z hospody klátivým krokem,
viděla ho oknem: „tatínek už jde!“
a žena ustaralá se zapadlým bokem
na pec hejno dětí šle,
jež třesou se, nedutnou s plným slzí okem.
Přišel. „Večeři!“ To nejlepší mu dala,
co rád jed, česnečku, s tvarohem brambory,
vlídně poslouchala jeho krákory
ač v srdci bolest, přec se usmívala.
Bác! Letěl talíř, mísa na cihly za ním,
– on večeřel už u hospodské uzené –
a hnal se po ní s pustým láním.
Pět malých s pece se dychtivě na brambory
dívalo a šesté v kolébce řvalo zbuzené.
Za hodinu chrápal. „Pojďte spat, děti, do komory!“