Seděl u čepu jsem; ruce mozolnaté
v šedý bořil vlas, se sem tam kýval,
blábolil jsem páté přes deváté.
Zas jsem ztich a strnule se díval
na svůj obraz hnusný v kalužině;
duši svou jsem ztápěl v „bílém víně“.
Syn mě marně otrhaný tahal:
„Tatyntu, uz máte pjej jít momů!“
Žid ho vyhodil, já k sklence sahal –
Byl to sen jen. O jak rád jsem tomu!