Těžko smát se! Vzdechy! Vzdechy!
chci svůj život, chci své nebe,
chci svou víru, nechci milost,
dobře jdu? či tápu v bludu?
Kudy cesta? Která klame?
Hledám, bloudím, nikde světlo.
Býval bůh a bylo světlo,
slýchával mé vroucí vzdechy,
mrtvý bůh! I živý klame!
Hříčka lidí, lidské nebe,
kámen pouště, kámen bludu,
nullou Satan, Bůh i Milost!
Srdce živé pravá Milost,
krev a tělo pravé světlo,
klid a mír dá výhost bludu,
a den po té nové vzdechy,
stálý boj, toť eden, nebe,
laská dnes a zítra klame.
Jinak chceš? Ne, Lež tě klame,
nízký, trpný v prostou milost
vlastní, lidskou doufej, v nebe,
dá ti tebe, dá ti světlo,
popel až tvé srovná vzdechy
na konec. Nuž, znáš se k bludu?
Žít chtěj! žij! Sic na tvém bludu,
jenž co jiskra vábně klame,
takže prchaj’ pochyb vzdechy,
jiní stavět budou Milost,
hrdých věží bájné světlo,
město nicu, bytí nebe!
Vídím v dálce modré nebe
prostým okem, beze bludu,
vidím lidstva jedno světlo,
jediné to neoklame!
Vidím Dobro! Své! Toť Milost!
žití ráj, boj, ples a vzdechy!
Moje vzdechy – moje nebe
V srdci milost – zas kus bludu.
Svědčí, klame – tma a světlo.