Rost jsem v utěšeném prostu štíhlý,
větve chtění mého v koš se ladný
s květy přepyšnými zdvihly,
včely na pel přilétaly vnadný,
pěvci zdaleka sem ke mně tíhli.
Neznal jsem bouře, přiletla jednou,
a jak jsem ji rukou pravou zadržel,
blesk jásavě po ní sjel
a ruku uťal s radostí neposednou.
Činnost má v půli, chabé jen síly,
neb větev sražená rostla zemí dál
a obě strany hnily.
A tak i onak zlo se ze mne rodí,
vždyť člověk jsem, ten dobra pecivál.
A zlo to se věčně dále plodí.