Je na koncertě v domě besedním. Jak těšila se na něj dětinně, dni čítala, než krásný zavítá, sny třpytivými kolébala se
a trety zdobné dávno chystala; i družky přijdou, zalíbí se všem v tom šatě novém, hebkém, nádherném, tak doma všichni jí to říkali.
A jaro bude, třebas venku mráz a radost bude čistší nežli sníh a srdce se jí celé otevře, jak země slunci náruč otvírá.
Je tu tak krásně. Vše ji dojímá, sál hoří, hudba mluví jásavě, ruch, živost barev, oko omžené směs pestrou vírem sotva proniká.
Dvě přítelkyně přiletěly k ní, smích, chvatný hovor, drobné poznámky a obdiv šatu, hlavně obdiv ten; zas jiné, sama jde teď k Lidušce
a šťastna vrací se. Co slyšela? To jako ostrou jehlou bodlo ji, „nu, myslí, že si krásu koupila“,
tak polohlasně za ní zaznělo. Zrak maně utkvěl v stěně protější, kde v zrcadle se blýskla její tvář a plaše sedla. Kol ní u stolu
dál řeči kvetly, neslyšela již. Je ošklivá. A krásy nekoupí. Ba hledá každý hezký obličej; jak podivné je všechno na světě.
Ten doktor mladý, co k ní usedl, ne, nemůže se nikdy líbit mu, on ví, že tatínek má zlata dost, je na prodej. Ten student naproti,
co očima ji mámil před chvílí, nic neví o ní, o snech, o srdci, však přec se dívá, tváří milostně. Tu ředitel, co k otci teď si sed‘,
zda nepočítá v duchu tisíce? Več věřit má? A jaká budoucnost? Jen tesknota, jen hořkost, zklamání. Ti hudebníci hrají protivně.
Sál holý, nevkusný. Vše protivné. Stůl vrže, smích i řeč je cvičená. Zda dovede kdo přímo tvářit se? A On, to její sladké tajemství,
jenž nemoh‘ přijít? I ten klame ji. Jak skřípou listy jeho podvodem, tvář strojí, oči lžou mu nadšení, hoch praktický! Vše mizí v hlubinách.
Proč není krásná? Dává krásu Bůh. Vše zlé je, špatné. Krása všechno je? Jen oko otcovo, tak výrazné, jež láskyplné, dobré hledí k ní,
jen zlaté srdce měkké, otcovské ji rádo může míti nezištně. Ne, plakat nesmí. Dlouhá bude noc.
Cookies on Poetry Cove