Supů všech zlatých byl pokřtěný král,
mohutný první vždy sletěl na kořist,
tisíce lidí v prach zašlapal,
jedl on, milion nesmělo jíst.
Umřel. A po smrti probíhá svět,
obvěšen mošnami žebráckými,
o sousto marně ždá mezi svými,
zkrušený hladem a tíhou let.
Mít teď moc, jak porovnal by říše,
chtěl by zničit válku, lichvu zbožím,
majetek jen do určité výše,
země královstvím by byla božím.
Všechny záhady tak naivně prosté,
sloučiti cit s umem kamenitým,
v srdci jeho ztvrdlém soucit roste
s malým, potlačeným, bědným, zbitým.
Znova zas žebře, znova zas běží,
o dvéře mocných si rozbíjí hlavu,
káže tu hluchým, tam zkrotlému davu,
jenž se mu směje, jak v blátě tu leží.
Žebravý sirotek vesnický
vlastní mu skývu podává,
shýbá se k němu, hladí jej, uspává.
Ukojil jeho hlad navždycky.