Tolik písní bolu,
radosti jediná nota,
jediný hles.
Jeli jsme spolu
po sáních do života,
já jsem tě prodávat vez’.
Severní vítr skučel,
městský trh z dálky hučel.
„– Ty – zpátky k nám
pojedu sám.
Peněz je třeba, někdo tě koupí,
láska nám nestačí již,
pro život lásky cit je skoupý,
a pak ty šelmy – víš?“
– Hle, ta šedivá nebesa –
„Vrátím se do lesa,
ve známém na tě úkrytu
co večer čekám za svitu –“
– Ty zvonky divně klinkají –
„Až tě tam vyssají,
nu – přijď a zavolej na kraji –“
– Topoly kolem plakají –
„– přiběhnu pro tě, pěkně ti ustelu –“
– To hřbitov při tom kostelu? –
„– přijď ke mně do lesa mřít;
zlomený už se nezlomí,
zlato mně otvory svědomí
ucpe – – hřbitov? může být!“
– Proč asi skřehce to káně? –
Uprostřed trhu stanuly sáně,
usedla žena na rohoži,
přiběhl kupec, prohlédl zboží,
zaplatil dobře a odjížděl s ženou,
s mou ženou snivou, němou.
Sáně mé v let
letěly zpět, daleko zpět,
po hladké cestě umrzlé,
kde dosud slzy mé ženy se leskly.
Skuhraví ptáci nápěvy zlé,
bodavé vřeskly,
černí ptáci, ni jeden bílý.
A sáně mne nezabily.
Před lesem obludy křivé
čekaly, šelmy chtivé.
Hodím jim zlato a vyskočím ze sání,
studeným lesem mé svědomí uhání
k brlohu, kde jsem jí zpívával jemně.
Studený brloh, brloh feny.
Tu čekám volání prodané ženy,
až přijde umřít ke mně.