Prchlas se zardělou lící
od nízkého plotu u zahrádky;
tam jen se zamih obrys vábný s černou kšticí,
marně já tě volal zpátky,
a tolik, tolik měl jsem ti co říci.
Málo řek jsem ti, jen že tě mám rád,
hubinku dal, prchlas, bože! nevíš nic,
jak se táta rozkřik z plných plic,
a mamka hlesla: nesmíš si ji brát!
Mám prý bratrsky tě milovat,
a vyprávěli román kýsi svého mládí –
však bouří krev a tělo, to jinak zná „mám rád“.
Mám ti tolik co povědět.
však líp, když o sluch ti to nezavadí –
Řek a odcházel – za ním se zavřel svět.