Omšelý kámen do vody pad
hozený rukou maně
v hlubinu tichou, tajemství věčný sad,
a kola vln zmizela, klid used na ně –
to život zas jeden v hloubku zmiz, v hltavý Hlad.
Ó hledejte nápravu! Ne! raděj seďte
za plným stolem spokojeně,
ať dále hafá to společnosti hubené štěně,
ať zcepení! Jen hleďte si svého, hleďte!
Století lampa hoří vám nerušeně, jasně,
jen pěstěte umění, šiřte dál své vědy,
pište hymny krás a bujné básně!
No a kdyby! Hoďte štěněti kosti, bude zticha,
a naposledy
ani snad nekousne, sestárne, vypelichá!