Den léta plouží se, tak horký, líný,
jak zmije lesklá v slunci seschlou travou.
Zde v úvalu kdys mezi žluté blíny
jsem položil se s rozpálenou hlavou
a nohy mezi ostny ostružiny.
Tu čekal jsem: snad přijde, vytrhne mě!
Mne vezme za ruku, já vstanu, půjdu za ní,
zas budu žít. A nepřišla má dobrá paní.
Čert rohatý sem přišel, used’ ke mně.
Ten dobráček, ten hodný, pestře malovaný,
byl jako já a úsměšek mi dával,
jed z blínu vymáčknutý, ostrý, na mé rány.
Z těch dob vždy čert ohnivý, něm a tich,
když rány sypaly se, u mne stával.
Z těch dob můj horký dech a hořký smích.