O jak jsem nahrblý juž.
Vlasy mi kvetou a žaludek volá,
předčasné stáří brousí si nůž,
se shora zní mi i zdola,
odevšad bolestné: couche!
Ký div, že často pěsti zatínám
bezmocně, že uniknout chtěje osudu drápu
pomocné ruky se v povětří chápu,
a není jí, jsem opět sám.
O hrdé je věru bojovat s žitím,
však přichází někdy čas,
že jeho šakali rozsápou s divým tě vytím.
Nemohu dále, nemám sil,
žaludek volá, kvete vlas.
Já Karla Sabinu jsem pochopil.