Noc halenu černou hodila mi
v ubohou duši zbědovanou:
Věčnost lebkou kývá a z tlamy
bílé zuby drsnou zvoní hranou,
tak nějak světa pláč zní pekla před branami.
Těch zubů řada velikánů, hor,
jimiž svět se hlemýžděm plouží,
jimiž pták rozumu šílený krouží
i nadšených citů sbor.
A není to pohádky sen, ni lži svist,
ni pera blud:
hrozná ta paní mi dala list,
o jehož pravdě, světe, víš:
„Modli se, jsi-li chud;
bohat nemusíš!“