Kde je zas konec mé ženě?
Přijde, a ptám-li se, mlčí.
Dává mi polibek denně
na ústa vlčí,
polibek lišácký, zatraceně!
Studené doupě, smrt číhá.
Ta, jež by mohla mě zhojit,
na korsu sukýnky zdvihá:
„Pojďte se spojit, ach spojit!“
Hou hau! mé srdce! hý há!
Bezesné noci. Prý loví!
Kůstky mi nosí. K vytrávení.
Kdo pěknou šunku jí, kdo ví.
Jak slyším, dala již na modlení
a roní slzy vdoví.
Přišla. Spí. Hodiny minou.
Má? Smích! I ve snu má soka!
Hrdlo jí zlomil třtinou,
krev teplou žíznivě loká
a s krvi slzy se řinou.